Otvírám 

Tento svět, jenž do slunce se dívá

můra je co vlétá do plamene 

nekonečně svítá a zároveň se stmívá 

ani moře břehu nevzpomene.

Dnem jdu v stíny vesmírné

trávou hvězd a prachem svým  

a všechno v tíze nesmírné

hoří v čas a stoupá v dým.

Zda v létě některém na sliby vzpomenu    

svlečenou košilí ti jablko utřu

a slzu ze tváří vsadím do prstenu 

pak s tebou tisíckrát za sebou umřu.

Únor jsi za okny obrázek vzdechu

teď světlem na nebi modrý a siný  

kreslí tě sníh právě vločkami na střechu   

šedavou a bílou jak semeno zimy. 

Snad stojíš za dveřmi tma je však ještě

hledám co napnouti za tvář ve rám

možná, že s podobou z níž hledí jehně

nevím kam, ale otvírám ti, otvírám.